Rok za rokem, krok za krokem
Kyselové a přátelé vznikli okamžikem, kdy se spolu setkali Honza s Kateřinou a rozhodli se spolu žít a pracovat. Od samého začátku našeho vztahu jsme měli v těch zásadních věcech společný záměr a také jsme cítili společné poslání. Jednak to, že spolu chceme vychovávat kupu zdravých a spokojených dětí a za druhé, že chceme zdraví a spokojenost šířit různými cestami i dále mezi lidi.
2012
Spojili jsme svoje životy, příjmení i bydlení. Také k nám přišlo jedno příjemné očekávání, které se "vylouplo" až další rok.
2013
Krátce před narozením naší dcery Lady jsme se rozhodli, že budeme žít opravdu zdravý a přírodní život. Před Honzou stál úkol postavit slaměný dům ve Skryjích u Rakovníka. Museli jsme se tam tedy nějak přesunout. Společně jsme postavili dřevěnou maringotku, izolovali jsme ji slámou a začali opravdu zostra. Žádná elektřina, žádná tekoucí voda, natož teplá. Bydleli jsme uprostřed Křivoklátských hor. Honza tedy dělal přírodního stavitele a Kateřina... přírodní matku. Nošení Lady v šátku po lesích, pokud možno bezplenková komunikace s Ladou, praní prádla v ruce a mytí se v jezírku bylo na denním pořádku Kateřiny. Do toho všeho ještě maturita na krku. Honza měl zase ruce a nohavice stále od hlíny a slámy a byl úplně ve svém živlu. Maringotka nám dopřála ten na dnešní dobu luxus, že muž byl sice celý den "na lovu", nicméně se třikrát denně vracel na společná jídla. Stála totiž na pozemku u onoho rozestavěného slaměného domu.
Po asi měsíci a půl Kateřina přesvědčila Honzu, že přeci jen k životu potřebujeme elektřinu, zvlášť pokud se má alespoň pokusit udělat onu zmíněnou maturitu. Elektřina i internet tak byly zavedeny (voda ne) a maturita celkem obstojně udělána.
Zajímavé bylo, že do té doby, než byla maturita, jak se říká "z krku", si Kateřina myslela, že je to jediná věc, co jí brání ve štěstí. Když ale tento úkol zmizel, svět se proměnil skoro jen na téměř neohraničený prostor péče o dítě a domácnost. Zkrátka taková změť kojení, uspávání, procházek, vaření, uklízení a spaní. Na jednu stranu vlastně ideální klídek, ale na druhou? Společenský život a "dospělácké" aktivity téměř na nule. Bylo to období krásné a zároveň děsivé, kdy jsem si představovala, že takhle už to bude asi napořád a já se prostě zblázním. Někde uvnitř jsem cítila, že potřebuji, aby můj život byl ještě o něčem jiném. O něčem tam někde venku. Mezi lidmi, s lidmi. Chtělo to ale ještě čas. Procházela jsem zkrátka důkladnou Boží prověrkou své duše, záměrů, svého nitra... asi abych si prostě nějak víc všeho vážila.
2014
Prožili jsme parádní zimu v maringotce a pomalu cítili nové jaro a nové nápady. Honza vymýšlel, jak založit firmu na přírodní domy. Už kreslil návrhy, půdorysy, už kontaktoval feng shui specialisty, sám načítal knihy a sháněl odborný dozor, architekta a stavební tým. Po pár měsících ale přišlo radikální rozhodnutí - domy ne. To, v čem jsme totiž byli opravdu dobří, nebyly stavby, ale to, že jsme byli celkem zdravá a spokojená rodina. Také jsme si ujasnili, že to, co je v dnešním světě důležité, je inspirovat lidi k tomu, aby byli zdraví a spokojení. Přírodní stavby jsou fajn, ale nepřináší takový prospěch celé společnosti jako zdravá rodina.
Navíc kdyby Honza stavěl, neustále bychom se jen přesunovali z místa na místo - ze stavby na stavbu. Ale co nějaké usazování? Co nějací kamarádi v životě Lady? (Ale i v našem?) To budeme pořád opouštět místa/lidi? Takhle to prostě nebyl náš styl.
Končilo se léto, dům ve Skryjích byl pomalu dostavěný, a my přemýšleli, kam se tedy odstěhujeme. Naši kamarádi Bob a Wendy, ke kterým pak také přibyl malý Benji, koupili velký pozemek v Teplicích nad Metují. Touha po společném komunitním žití nás totálně fascinovala a vypadalo to slibně - takže jsme do toho chtěli jít. V Teplicích jsme ale zatím nikoho neznali a ani Bob a Wendy tam zatím nebydleli (rekonstruovali tu dobu ještě své velkolepé sídlo), proto náš čekalo ještě jedno mezibydlení kousek odtamtud.
Prodali jsme maringotku, přestěhovali jsme se. Nastalo nám zastavení se a přemýšlení, jak to všechno budeme dělat dál.
Dali jsme dohromady všechny naše dovednosti a vyšlo z toho, že zkrátka chceme učit lidi, jak žít zdravě, ekologicky, trvale udržitelně. A protože za úplný základ považujeme zdravé jídlo, rozhodli jsme se začít právě s ním a dělat pro vás kurzy zdravého vaření.
Zajímavé je, že ani jeden z nás neví, kdy vlastně poprvé zazněl ten nápad, že kurzy budeme také natáčet. Asi už to ani není podstatné. Jisté je, že Honza se pro to naprosto nadchl a zajásal, protože tím se spojily snad skoro všechny jeho životní vášně - focení, natáčení, webové stránky, grafika a design a zároveň jakési vyšší poslání... prostě to zacvaklo.
2015
Hned od začátku roku jsme už tedy věděli, co dělat. Práce byla opravdu spousta.
Jako první jsem dávala dohromady různé informace, které jsme za několik let slyšeli na kurzech i měli osvědčené z vlastní praxe. Kde bylo potřeba, dočítali jsme knihy, jezdili jsme na konzultace a užívali si, že se pod našima rukama klube parádní věc.
Jenže pak nastalo natáčení - vlastně šlo jen o to všechny ty skvělé informace, zkušenosti, příběhy a recepty zprostředkovat lidem. Pro Kateřinu tím ale začala ohnivá zkouška. Několikrát jsem chtěla všeho nechat, zalézt si ho kouta a už nevylézat. Odhodit stud a být vidět je opravdu docela výzva.
Takže to nešlo tak rychle. Vlastně se to celé zase zastavilo, protože do toho přišlo další stěhování - chtěli jsme už konečně být v těch vysněných Teplicích!
Honza také musel začít vymýšlet a tvořit naše stránky a aby toho neměl náhodou málo, ještě sestrojil dřevěný kamerový jeřáb, protože bez něj nešlo pořádně natáčet. A jelikož bylo třeba vymyslet i nějaké reprezentativní pozadí, sestrojil Honza ještě studiové kulisy. S falešným okénkem. (Ano, je falešné!)
Pozorovala jsem, jak Honza maká, vymýšlí, programuje... to vše ve světle toho, že mi natáčení vlastně vůbec nešlo (a důsledkem toho mě to ani nebavilo). Byly to zvláštní pocity, ale nepanikařila jsem, jen jsem čekala, že to nějak dopadne. Když to takhle zpětně píšu, je to hodně zvláštní, ale bylo to tak. A je pravda, že někdy se nedá dělat skoro nic jiného, než chvilku počkat.
Výhodou našeho počínání bylo, že jsme na vše přicházeli až za chodu, kdy už vlastně neexistovala cesta zpět. Nevýhodou tohoto stylu ale je samozřejmě jistá časová náročnost.
Např. několikrát jsme vraceli různé nefukční mikrofony, foťáky, objektivy,... Až jsme pak vždy našli přesně to, co jsme hledali.
Když jsme se tedy konečně usídlili v novém domě, nainstalovali studio a začali natáčet, všechno už mělo mnohem hladší průběh. Předepsávávala jsem si doslovné scénáře, které jsem byla schopná na kameru zprostředkovat. Jen jedinou věc jsme nedomysleli - kde bude naše tehdy 2,5 letá rozverná dcerka, když my budeme natáčet?
Chvilku jsme z nadšení vydrželi vstávat i ve dvě ráno a natáčet. Ale opravdu takovéto extra síly nevydržely dlouho. Zvlášť když potom Honza celé dny stříhal natočená videa a já byla matka v plném nasazení. Snažili jsme se vymyslet nějaký plán. Mezitím jsme se soustředili alespoň na dopsání scénářů a vyladění webu, protože tyto činnosti vždy vyžadovaly jen jednoho člověka.
2016
Jen co zmizeli poslední silvestrovští hosté, už jsme se zase vrhli do práce.
Rozjeli jsme celkem slušný systém vzájemného hlídání dětí s Bobem a Wendy. Času na natáčení nebylo úplně mnoho, ale byl alespoň nějaký.
Povedlo se nám rozšířit svůj nápad více mezi lidi pomocí Startovače, kde nás naši kamarádi, rodina, ale i vzdálenější známí a úplně cizí lidé, hojně finančně podpořili.
Tím se náš nápad ještě více rozjel, mohli jsme dokoupit, co bylo potřeba.
Přišel ale jeden večer plný upřímnosti, který rozhodl o našem dalším osudu. Z různých důvodů jsme se rozhodli opustit Teplice nad Metují. Našimi přáteli vizualizovaná komunita již byla před svým začátkem hned v úpadku a bylo jasné, že nikdy nevznikne. Další z řady našich řekněme vzdušných zámků se rozplynul. Mládí holt s sebou nese jistou míru naivnosti a představ, které se nikdy nenaplní (a asi je to dobře). Na konci léta tedy přišlo velmi ladné (bylo vidět, že již několikrát natrénované) stěhování.
Nejsme úplní blázni. Promysleli jsme to dobře, ale zároveň se neřídili jen hlavou.
Pro Ladu jsme našli partu v lesním dětském klubu na Modré u Velehradu, kam chodila tři dny v týdnu. A tak jsme pro vás mohli natočit spoustu video kurzů.
Zbytek času - a to tu větší část týdne - jsme trávili společně jako rodina nebo pracoval jen jeden z nás.
Tak jsme našli staro-novou domovinu na jižní Moravě. A mysleli jsme si, že už to stačí. Ale ještě jsme měli projít další zkouškou. Ještě, že člověk neví všechno dopředu...
2017
Nabyli jsme nové zkušenosti. Padli jsme na čumák. Tak se asi získávají nejlépe. Pokorně se stěhujeme k rodičům a makáme. Jak se říká, že maminka má vždycky pravdu, znáte to? Tak to asi platí. Honzy maminka řekla už někdy dávno, že si myslí, že bychom měli třeba dva roky bydlet ve Skutči (u nich), vydělat peníze a pak se přestěhovat, kam chceme. No a opravdu se to celé přihodilo tak, že jsme neměli jinou možnost, než se přestěhovat do Skutče k rodičům, kde jsme nikdy bydlet nechtěli. Prostě to tak bylo zařízeno a my jen následovali to, co se dělo. Mohli jsme si říct jediné: dobře, tak teď musíme opravdu začít makat, protože ten život nám ukazuje, že jinak nás to povleče, kam chce a ne jak si to chceme řídit my. A tak jsme utřeli slzy, opustili Moravu, ale věděli jsme, že jen na "chvíli", a pustili jsme se do práce.
Pro Kateřinu zásadní moment, kdy opravdu přestala fňukat "ach jo, proč jsme ve Skutči, když jsme chtěli být na Salaši..." byl taková jedna úplně malá nevinná věc. Takové znamení shůry, které naštěstí zaznamenala. Bylo to na místě, které nebylo nikterak "magické" o to zřetelnější možná byla ta zpráva? Při výměně občanek na městském úřadě v Chrudimi měla jedna z úřednic zajímavě vyzdobené přepážkové okénko různými citáty a obrázky. Jeden citát mi dal energii na celé ty nakonec opravdu dva roky ve Skutči: "Šťastný a spokojený člověk nemá to nejlepší ze všeho, ze všeho to nejlepší prostě udělá." A tak se Kateřina rozhodla, že čas strávený ve Skutči nebude časem určeným na přežití a na smutnění, ale časem naplněným, spokojeným a plodným.
A to se daří po všech stránkách.
Natáčíme, budujeme prostor pro živé kurzy (na jeden den bez přespávání) přímo v domě rodičů v prostorách bývalé vinotéky a živé kurzy tam také pořádáme, pořádáme týdenní a víkendové kurzy v Teplicích nad Metují u Boba Carra v jeho centru, vaříme na několika akcích.. A také v soukromém životě se nám daří - Kateřina si nachází několik kamarádů poblíž Skutče, a tak má vyžití i společenské a větší pocit sounáležitosti... a to hlavní, to přichází další rok v únoru.
2018
Na Hromnice se nám narodila druhá dcera, Žofie. Je to dítko naprosto pohodové, veselé, usměvavé, naprosto si získává naše srdce. V osmi měsících si brouká melodii naší oblíbené písně "Do hory mňa poslali" :-D Je nesmírně šikovná a naši rodinu naprosto rozzářila.
Během několika ne úplně úspěšných akcí se na dobro loučíme s hromadným vařením na velkých akcích. Děkujeme za zkušenost. Vedeme množství úspěšných živých setkání s praktickým vařením. Dělá nám to radost.
V létě přichází pro nás několik zlomových setkání, která nás navádí k nalezení našeho místa na světě :) Na Slunovratu na Vyškovci, dědině na Moravských Kopanicách, jsme vyzváni, ať se směle přestěhujeme na Kopanice, že jsme tu vítáni.
Na konci léta objevujeme svůj domov ve Starém Hrozenkově, navšetěvujeme ho a cítíme se tu jako doma. Skládáme zálohu a domlouváme možnost státní půjčky pro mladé rodiny.
2019
Daří se nám a stěhujeme se konečně do vlastního domu. Jak jsem zmiňovala, že maminky mají vždycky pravdu, ve Skutči jsme byli opravdu ty předpovězené dva roky, jak pravila naše milá Majka, Honzy maminka. Koupili jsme kotovicový domek ve Starém Hrozenkově. Ocitáme se DOMA.
Daří se nám pořádat kurzy Kvašené zeleniny v různých krajských městech. Po dlouhých letech facek se zdá, že sklízíme úspěch. Cítíme vděčnost a jedeme dál. Dokončujeme knihu Kvašená zelenina na 1008 způsobů, která nás dále podporuje v úspěchu.
2020
Všude řádí kovid, ale my jsme relativně v klidu. Nemůžeme pořádat živé kurzy, ale prodáváme alespoň ty online, a tak neumíráme, ale rozhodně se nepouštíme do rekontrukce domu, i když by to zasluhoval.
Rodí se k nám další dceruška, Květoslava, a tak nás ve dvou místnostech žije už 5.
2021
Živé akce pomalu ožívají, a tak jsme rádi a pracujeme a kvasíme naplno.
2022
Pokračujeme v kurzech Kvašené zeleniny.
2023
Zahájili a zdárně dokončili jsme stavbu podkroví. Hurá. Máme místo na dalšího člena rodiny, který se k nám chystá v říjnu. Kdo to asi bude?
Máme vypsaných mraky kurzů a všude se hlásíte jako diví, jsme vděční a radujeme se! Uvažujeme o kurzech i na Slovensku, nakonec zakládáme s.r.o., abychom se do toho mohli pustit.
Rodí se k nám další dceruška, Zora.
2024
Pořádáme pro vás plnou nálož živých setkání s kvašenou zeleninou. Jsme všude, projíždíme celou Českou republiku, celé Slovensko. Užíváme si to.
Kateřina se konečně nechává strhnout Honzovým už asi 2 roky trvajícím nadšením pro relativně nově vzniklý velmi zajímavý jazyk: Mezislovanštinu. Honza už o tom jazyku mluví několik měsíců, ale Kateřina ho naprosto ignoruje. Změní to až jedna chytlavá píseň a návrh Honzy, že mi stáhne do mobilu audio knihu - takovou pohádku na medžuslovjanskom, která právě vznikla. Hmmm... jak asi jako najdu čas se čtyřmi dětmi poslouchat nějakou knihu a učit se nový jazyk??? No jo, chlapi to nechápou. Aha, ono je to dost zajímavé... aha, když je nadšení, čas se najde... aha, když si dám na chvilku od dětí přestávku, protože mám o něco zájem, ono mě to tak jako oživí a osvěží a mám pak i pro ty děti mnohem víc energie... aha, aha, aha. Aha, on mi ten jazyk docela leze do hlavy...
Tak vzniká další etapa plná aha momentů, ze které se nakonec zrodila povedená rodinná dovolená v Polsku, kde jsme si s Polákama krásně pokecali "na medžuslovjanskom" a ještě dohodli... no, copak? Kurz kvašení na medžuslovjanskom v říjnu! A kdo ho učil? Kateřina! :) Oba z toho máme radost jak blechy, všichni nám rozuměli a otevírá se tak brána do dalšího světa, světa kurzů na medžuslovjanskom. Necháme ji ale určitě ještě chvíli jen pootevřenou, protože je ještě hodně co nachystat. Posledních pár týdnů jsme do mezislovanštiny intentivně překládali naši knihu o kvašení, ale je potřeba ji nechat zkorigovat Mezislovanskou asociací vedenou Michalem Swatem a sami bychom se měli ještě dost učit. Ale nakročeno je, juch!
